Cena potravin: Češi jako evropské specifikum
Chodím nakupovat každý den. Podívám se do košíku a s překvapením zjišťuju, že všechny potraviny, které jsem si vybrala, jsou ve slevě. Vlastně už to dělám úplně automaticky. Z regálu vybírám jen ty výrobky, které mají nižší cenu.
A ještě druhá věc. Mám v mobilním telefonu uložené aplikace každého obchodu, který vás napadne. Úplně všechny. Bez aplikace alias „zákaznické karty“ už nemá smysl nakupovat. Jsou tam extra kupóny anebo se mi odečítá nějaká částka z koncové ceny. Dokonce jsem se jednou přistihla, že když jsem zapomněla telefon-tj. aplikaci, do obchodu jsem nešla. Až zpětně jsem si uvědomila „Co to vlastně dělám?!“
Český spotřebitel je prý v tomto ojedinělý – orientuje se výhradně na slevové akce. Petr Mlsna, předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, v rozhovoru pro Institut pro politiku a společnost uznal, že „Česká republika je snad jediný stát v Evropě, který má fixovaného spotřebitele na slevové akce a kupuje 75 % zboží v retailu ve slevových akcích.“
S tím ale souvisí další věc, a to je vysoká cena základních potravin. Máslo: 70 korun, vajíčka: 65 korun, sýr: 40 korun a tak dále. A já si v uličkách supermarketu říkám, proč bych to měla kupovat za plnou cenu, když hned vedle je máslo za 50 nebo vajíčka za 45. Opět si zde dovolím pana Mlsnu, který říká, že si za to defacto můžeme sami. Český spotřebitel se prostě orientuje na cenu.
V televizi běží reklama. V jednom bloku je hned několik spotů na potraviny nabízených různými řetězci. Všimli jste si někdy, že jediné, co se v té reklamě dozvíte, je, kolik výrobek stojí a že je ve slevě? Že ho máte koupit tento týden, protože cena klesla. Žádná informace o kvalitě, o tom, že je to ručně stloukané máslo nebo domácí housky, že je to horský sýr nebo výběrová šunka. Ne, prostě je to ve slevě.
Odborníci říkají, že my v České republice jdeme po ceně (rozuměj po slevě), naproti tomu v zahraničí je běžné, že se zákazníci orientují podle kvality výrobku. Čech prý nekontroluje odkud zboží je. Realita ovšem vypadá tak, že mám v regálu tři polská másla a jedno je ve slevě…tak které si vyberu.
Z dat společnosti NielsenIQ vyplývá následující: před deseti lety nakoupili Češi ve slevách jednu čtvrtinu zboží. Před pěti lety to byla polovina a dnes už to jsou dvě třetiny. Přičemž nejvíc se za výhodnou cenu prodávají právě máslo, mléko a vajíčka. Dál je tu kategorie zboží, které je mimo akci neprodejné, a sem patří třeba káva, pivo nebo drogerie. Česká obchodní inspekce, Antimonopolní úřad a další autority ale upozorňují, že i na slevy je třeba dávat si pozor. Prodejci například dělají to, že na úvod nasadí k výrobku přehnaně vysokou cenu, protože automaticky počítají s tím, že se neprodá, půjde do slevy a teprve pak bude prodejné. Cenovka zároveň musí obsahovat údaje nejen o aktuální ceně, ale taky za kolik se výrobek nabízel a prodával před měsícem.
Budiž chvála všem, kteří nakupují u farmáře, na trzích nebo v pekárnách. Sama využívám takových příležitostí. Ale po celodenní práci, když je třeba něco koupit na večeři a na druhý den na svačinu, prostě jdu do toho velkého obchodu. Ptám se, jestli je správná ta premisa toho, že jsem typická tím, že nakupuju zboží ve slevě, anebo to ze mě obchodní řetězec udělal. Byla bych přece bláhová, kdybych schválně brala to nejdražší nebo nevyužila 50 korunový odečet na nákup. Když obchod nabízí, beru to. Až mi jednou bude řetězec nabízet kvalitní potraviny ve srovnatelné cenové hladině, ráda si vyberu ten nejkvalitnější. Až se jednou v reklamě dozvím, že nabízí řemeslné pečivo, ráda se pro něj stavím. Zatím se to neděje.
Takže ano, souhlasím s tím, že jsme jako Češi specifičtí v tom, že jdeme po ceně, respektive po slevách. Ale musím k tomu dodat, že jinou možnost vlastně ani nemáme.