Institut pro politiku a společnost pořádal ve čtvrtek 2. června třetí debatu z cyklu Vzdělávání, tentokrát na téma Vzdělávání 4.0 – start musí být na základní škole. Kromě Dáši Divišové, nezávislé konzultantky a členky pracovní skupiny „Vzdělávání“ působící v Institutu, která debatu moderovala, diskutovaly také Hana Marešová, proděkanka pro organizaci, rozvoj a celoživotní vzdělávání, PF UPOL a Silvie Pýchová, výkonná ředitelka Stálé konference asociací ve vzdělávání. Další dva řečníci se z debaty na poslední chvíli omluvili.

V úvodním slovu popsala moderátorka stávající situaci jako období transformace, svým významem srovnatelné s industriální revolucí. Čekají nás nové výzvy z hlediska práce a pracovního trhu, kdy podle analýzy svazů průmyslu zanikne kvůli robotizaci a digitalizaci v původní 15 státech EU 7 miliónů pracovních míst a vzniknou pouze dva. Podle ekonomického fóra v Davosu budou změny probíhat ještě rychleji, než se původně čekalo. Vzdělávací systém by měl na tyto změny začít reagovat už na základní škole.

Hana Marešová se ze své pozice snaží vnímat vývoj situace, v rámci něhož se proměňují hlavně poptávané dovednosti. Nejdůležitější je učitel, který v dnešní době supluje i funkci rodiny a vychovává. Ve svém regionu sdružuje partnery, kteří si vytyčili společné cíle jako podpora vzniku potřebných profesí v regionu (technické a přírodovědné obory), výchova k podnikavosti, kreativity, podpory vlastních nápadů, a to především na základních školách. Je nutné v dětech rozvíjet osobní charakteristiky jako např. cílevědomost, která pak vede k tomu, aby dosáhly svého cíle. Je zásadní začít se správným směřováním už na základní škole, protože tam se dítě rozhoduje, kam se vydat. Na střední škole už je pozdě.

Silvie Pýchová v rámci platformy SKAV sdružuje 25 velmi různorodých, neziskových organizací zaměřujících se na vzdělávání. Jako hlavní cíle pro rok 2030 si stanovili individualizaci vzdělávání a transformaci role učitele z autority na průvodce, protože většina učení se v dnešní době děje mimo školu. Cílí hlavně na druhý stupeň základních škol, na kterém mají čeští žáci ve srovnání se svými evropskými vrstevníky o poznání negativnější vztah ke škole. Na rozdíl od jiných zemí v České Republice nebylo nikdy definováno, jakého občana si představujeme vychovat. Skupina SKAV definovala několik vlastností, které považují za nejdůležitější:

• žáka, který si je vědom sám sebe a má své vlastní hodnoty
• žák, který je zakotvený, otevřený a také angažovaný

Na otázku zda je tedy nutné děti technicky vzdělávat už na základní škole odpovídá Hana Marešová, že není nutné se ptát, zda je to nutné, protože tato potřeba už je všeobecně přijatá, ale do jaké míry to dělat. Rovněž uvádí, že učitelé v tomto směru naráží na nedostatek času a prostoru, který je jim k tomu dáván. V tom, jak je systém momentálně nastaven, není možné, aby rychle se dějící změny na učitele dolehly. Místo toho, abychom redefinovali systém a věci propojovali, tak školám přidáváme další agendu, které to potom nestíhají. Naše škola fragmentuje a soustředuje se na úspěch jedince, nikoliv na usilí, které by vedlo k celospolečenskému zlepšení. Děti potom nevidí celek. Škola je odtržená od reality, žák musí být připravený na prostředí neustálé změny, stejně tak jako dospělí se denně setkávají se situacemi, ve kterých neznají řešení.

Paní Píchová také hovoří o špatná schopnosti reflexe. EOCD informuje o potřebách změn desítky let, u nás se to do akčních plánů dostává až v roce 2016. Jako další důvod, proč se na technické obory hlásí málo dětí, vnímá velký počet oborů na středních školách, které jsou složité na orientaci i pro kariérní poradce, natož pro hledající se studenty. Česká republika má přes 300 středoškolských oborů, v kontrastu tomu stojí např. Švédsko, které jich má 18. Navíc náš rámcový program, který pořád o něco doplňujeme, místo toho abychom propojovali, je zpožděný deset let dozadu. V ČR existuje také problém formální pasti – nabízíme pouze formální řešení, která se plní pouze formálně, ale skutečná řešení nenabízí.